Dopis bývalého žáka naší školy Karla Mayera

„V únoru 1943 přichází na školu zpráva, že budou totálně nasazeny další ročníky našich studentů. To se stává skutečností již 26. února 1943, kdy odjíždí z Ostravy celý transport studentů do Německa. Zároveň i z bývalé naší třídy M-3B odjíždí mnoho mých spolužáků, též i já a můj kamarád Josef Lorenzini.

Po příjezdu do Drážďan byli jsme přiděleni po dvou do různých továren v okolí města. Moje a Josefovo nové působiště bylo ve Freialu, kde jsme pracovali v jedné továrně na výrobu různých automatických strojů. Tehdy byla již továrna zapojena do válené výroby.

Doba nám přinášela den ode dne různá překvapení, rozmanité zážitky a okamžiky, které občas byly pro nás i potěšením, jindy opět vzbuzovali obavu a hrůzu, a to následkem tehdejší situace v Německu, vždy však všechno šťastně skončilo a jen jsme si přáli, abychom se mohli opět brzy vrátit do vlasti osvobozené od nacistů, poněvadž jsme pokládali jejich porážku za jistou.

Čtvrtek 24. srpna 1944 zmařil nám oběma veškeré naděje, v tu dobu byl jsem právě na dovolené doma. Josef zůstal v továrně, bylo asi půl jedné v poledne, kdy přiletěla skupina bombardérů a napadla naše pracoviště, z něhož zůstaly jen trosky a sutiny. Můj kamarád konal požární a pořádkovou službu, procházel se s dvěma Němci – Luftschutzmany po dílně právě v okamžiku, kdy všechno bylo v krytech a motory hučely již v blízkosti.

Josef tuše nebezpečí prchal z továrny směrem ke krytu, aby se zachránil a nezpůsobil svým rodičům a mně bolestnou ránu, avšak puma svržená asi pět metrů od něj všechno zmařila. Umřel v nepřátelské cizině vzdálen svého domova.

Když jsem se vrátil v sobotu dne 26. srpna do továrny, dověděl jsem se tuto truchlivou a pro mne tak bolestivou zprávu a k tomu všemu ještě přijel téhož večera služebně jeho otec a chtěl zároveň syna překvapiti svou návštěvou, ale zatím musel vyslechnouti zdrcující a pro něj neuvěřitelnou zprávu – syna dal zpopelniti a urnu převezl do Kunčiček u Ostravy.

Nikdy nezapomenu na poslední stisk ruky svého kamaráda, na jeho úsměv, na jeho poslední pozdrav domů rodičům, který jsem také tlumočil.“

Článek z novin, psaný Vlastimilem Vicíchem

„Je rok 1943, prázdniny skončily a na Vyšší průmyslové škole strojní ve Vítkovicích byl zahájen nový školní rok. Na rozdíl od jiných let čte prof. Ing. Prükner 60 jmen žáků, kteří po vojenské lékařské prohlídce nastoupí místo do školních lavic na zácvik při obnovování bombardovaných měst Německa, jako příslušníci polovojenské organizace Technische Nothilfe. Přes protesty rodičů odjíždí 53, většinou sedmnáctiletých kluků do Berlína, který se v té době stal terčem soustředěného bombardování.

23. listopadu 1943 byl zahájen další, nikdo nepočítá kolikátý již, velkoplošný nálet anglo-amerických svazů na Berlín. K odstranění jeho následků jsou nasazeny další jednotky TN, LS a policie. Vyčerpaná ranní směna, vysílená celodenním hašením, odstraňováním trosek, zprůjezdňováním cest atd. Čeká na střídání v krytu policejního revíru, který slouží jako shromaždiště pro nasazené jednotky na jednom úseku. Na přání vyššího důstojníka německé branné moci odchází deset mužů na práci nedaleko policejního revíru. Odcházíme a nikdo z nás netuší, že jsme se znovu narodili. Asi po hodině, již na zpáteční cestě nás zastihl nový nálet. Hledáme rychle ukryt ve sklepě již zasaženého domu. S temným hukotem se nad domy valí bombardovací svazy. Ohlušující výbuchy, kouř, prach a strach se spolu mísí. Že by konec?

I tento nálet jsme však přežili. Po návratu na místo policejního revíru nalézáme jen hromadu cihel, polámaných trámů, zohýbaných traverz a vedle hořící domy.

Sklepem vedlejšího hořícího domu otevíráme kryt. Objevují se první zachránění. Pod troskami je i 50 našich studentů, příslušníků TN. Práce pokračovaly usilovně do chvíle, kdy došla voda. Plameny rychle dokázaly svou moc, konstrukce domu se zbortila a trosky zahradily vstup do sklepa, kudy byli vytahováni zasypaní. Z našich spolužáků bylo zachráněno devatenáct, čtyři se zachránili sami tím, že si prokopali z krytu tunel pod troskami a byli po 16 hodinách vytaženi.

V krytu nalezlo smrt upálením a udušením 19 příslušníků TN, z toho devět studentů z Ostravy, tři z Rakovníka, dva z Brna a po jednom z Mladé Boleslavi a z Uherského Brodu a spolu s nimi i velitel zugführer Patzig.

Věříme, že společně s námi vzpomenou svých zahynulých spolužáků i absolventi průmyslovek výše uvedených. Čest památce našich spolužáků.“.

Zdroj: Pěchula, L.: Závěrečná práce. Historie SPŠ v letech 1939 – 1945. 2009.