Příspěvek pana Pavla Hartmanna, absolventa 1958

Na průmyslovce se každý rok pořádala soutěž technické tvořivosti mládeže. Byli jsme v posledním ročníku. Jak to vlastně s modelem autojeřábu bylo, o tom už s výjimkou několika fotek, nejsou žádné doklady. A dva spolužáci, kteří se na jeho vytvoření zúčastnili už nejsou na světě. Místo soustavného popisu a vyváženého náčrtu všech detailů jde o vzpomínky a dochované negativy.

Jak to začalo

Se spolužákem Václavem Vavříkem řekli, že se zúčastníme a vytvoříme něco výjimečného. Připojil se k nám i Oldřich Růžička. První, co jsme věděli bylo, že se to musí pohybovat.

Při hledání námětu nám pomohla firma Barum. Barum totiž dodával do některých restaurací reklamní popelníky. Skleněný popelník měl tvar disku, na kterém byla natáhnutá malá pneumatika s terénním vzorkem. Takže zčásti bylo jasné – bude to auto. Ale model auta, to zase nebylo něco tak originálního. Požadavek na to, aby se model hýbal nás nakonec dovedl k autojeřábu.

Když jsme se rozhodli pro autojeřáb, oznámili jsme prof. Francovi (který měl soutěž na starosti), že bychom potřebovali dokumentaci. Pro výkresy podvozku jsme napsali do Tatry Kopřivnice a pro výkresy nástavby jsme napsali do ČKD Slaný. Obě firmy vyhověly a dostali jsme výkresy sestav.

Protože první součást jsme již měli (kolo), dostali jsme měřítko modelu, totiž poměr mezi průměrem pneumatiky Tatra-111 a průměrem popelníkové pneumatiky. Když nám vyšla celková velikost modelu, začali jsme mít starost, zda se nám akce podaří. S těmi pneumatikami to nebylo tak jednoduché. Do restaurací jsme tak často nechodili. Na 10 pneumatik jsme museli do akce zapojit hodně známých. Ale ani to nevedlo k úspěchu, a nakonec jsme obrátili na výrobce. To už byla práce na modelu v plném proudu.

Celkový popis

Když jsme začali, neměli jsme vůbec představu o výsledku. Ten se vytvářel a upřesňoval s realizací jednotlivých detailů.

Předně, model byl dálkově ovládaný. Dálkové ovládání spočívalo v řídící skříňce, která byla s modelem spojena kabelem v délce asi 2m. Ovládací skříňka byla dosti těžká, protože obsahovala olověný akumulátor. Proto byla opatřena popruhem, aby ji mohl mít „řidič“ na krku. Řízení předních kol bylo zajištěno posuvným bowdenem pomocí páky na straně řídící skříňky. Jednotlivé pohyby (zvedání a spouštění ramene, háku a podobně) se volily přepínačem a vlastní pohyb byl aktivován tlačítkem. Aby se zabránilo neoprávněné manipulaci, byl na skříňce hlavní vypínač na klíček FAB.

U podvozku jsme si dali záležet na tom, aby průchod nerovným terénem vypadal jako u auta s nezávisle odpérovanými koly. Proto byla přední náprava výkyvná, zadní náprava s pohonem byla pevná a druhá zadní náprava byla uložena volně (nějaké napodobení listových pér). Funkční byly i přední světlomety a brzdová světla. Zpětné zrcátko modelu bylo vytvořeno z pomůcky zubaře.

Jeřábová nástavba byla uložena na věži otáčené pomocí elektromotorku. Rameno bylo možno zvednout pomocí makety hydraulického válce. Pohon háku byl stejný jako ve skutečném jeřábu HSC-4. Šlo vlastně o kladkostroj naruby. Na konci válce a konci pístu hydraulického válce byla namontována sada kladek. Přes kladky bylo nataženo lano, jehož jeden konec byl ukotven v rameni a na druhém konci byl hák. Zvedání háku nastalo, když se pomocí hydrauliky začaly od sebe vzdalovat sady kladek. To vedlo k na pohybu lana. Hydraulické válce modelu neobsahovaly hydrauliku, ale byly plně funkční. Na rameno jeřábu se dal připojit nástavec. A na zadní část věže bylo možno namontovat protizávaží jako u skutečného jeřábu. Podvozek také obsahoval výsuvné nohy pro fixaci v terénu.

Některé konstrukční detaily

Z předchozího popisu vyplývá, že model měl (mimo řízení) 4 stupně volnosti a obsahoval 4 motorky. V té době byly relativně dostupné motorky ze stěračů automobilů a pro naše účely dobře vyhovovaly. Měly přiměřenou velikost i výkon, a hlavně obsahovaly redukční ozubení pro snížení otáček a zvětšení kroutícího momentu. Motorky byly zapojeny jako sériové. Vinutí statoru bylo rozděleno na dvě části. Použitím jedné nebo druhé části statorového vinutí se dosáhlo změny směru otáčení. Motorek na pojezd byl trochu větší, ale myslím, že byl také ze stěrače.

Pyšní jsme byli na modelování funkce hydraulických válců. V tělese hydraulického válce byl ukryt kladkostroj. Jedna trojice kladek byla umístěna v horním víku válce, druhá trojice kladek byla na dolním konci pístní tyče. Mezi kladkami bylo nataženo lanko, které vedlo k navijáku poháněnému elektrickým motorkem.

Pokud bychom použili jeden společný vodič, pak k ovládání každého motorku bychom potřebovali další dva vodiče. Znamenalo by to, že mezi řídící skříňkou a modelem by muselo být mnoho vodičů připojení k řídící skříňce by bylo neohrabané. Proto jsme zvolili ovládání pomocí krokového voliče. Krokové voliče byly používány v tehdejších reléových telefonních ústřednách. Krokový volič byl otočný přepínač, který byl ovládán elektromagnetem.

Poloha přepínače byla určena počtem impulzů, které byly přivedeny do elektromagnetu. V řídící skříňce byl mechanizmus podobný otočným číselníkům ve starých telefonech. Otočení knoflíku způsobilo vyslání několika pulzů do krokového voliče v modelu.Takové ovládání bylo sice trochu těžkopádné, ale dalo se na to zvyknout. Občas bylo nutno řešit ztrátu „synchronizace“, tedy případ, kdy poloha krokového voliče v modelu neodpovídala poloze přepínače na řídící skříňce.

Ke zvýšení efektu měl model možnost zapínání světel. Zapínala se pomocí vačky ovládané elektromagnetem.

Dalším efektem byla brzdová světla. K motoru pojezdového motoru byl připojen kondensátor, který se při zapnutí motoru nabíjel přes diodu. Po vypnutí pojezdového motoru se na sekundu rozsvítila brzdová světla.

Jak to bylo dál

Model, jak bylo jeho určení, putoval nejdříve na školní soutěž a pak na krajskou, kde získal první místo. Vím, že jsme si ještě „šplhli“ u třídního učitele, který měl malého kluka. Jemu jsme jeřábem udělali radost.

Pak nastala zajímavá situace. Výrobce nástaveb autojeřábů ČKD Slaný měl kulaté výročí založení firmy a při té příležitosti byla ve Slaném uspořádána výstava. Jeden z organizátorů výstavy si vzpomněl, na zapůjčení výkresů průmyslovce a kontaktoval se (asi prostřednictvím někoho z pedagogů) s námi. Dohodli jsme se na tom, že jim model prodáme. V té době byl obchod mezi soukromou osobou a národním podnikem (právní forma takřka všech vě

tších podniků) prakticky nemožný, a proto byl prodej uskutečněn prostřednictvím bazaru (obchodu s použitým zbožím). Realizace proběhla tak, že pánové z ČKD nás naložili i s modelem do osobního auta a jeli jsme do Slaného. Vzpomínám si, že na výstavišti již bylo připraveno molo, na kterém se jeřáb předváděl. Zpátky jsme již cestovali vlakem. Přitom jsme se stavili v Praze, kde jsme na základě fotografie formálně předali model do bazaru a posléze po formálním odkoupení ČKD dostali i peníze. O jakou částku šlo si již opravdu nevzpomenu nicméně vím, že jsme ji jako studenti považovali za významnou.

Co je dnes

Pátral jsem po tom, zda model ještě někde existuje. Je velmi pravděpodobné, že nikoliv. Ve Vlastivědném Muzeu Slaný existuje model autojeřábu, který je asi stejně veliký jako byl náš model, ale jde o odlišný typ (H-SC-5, a my jsme tvořili model HSC-4.). Zpracování modelu je jiné než u našeho modelu a Muzeu jej po výstavě ke 100. výročí továrny věnoval tehdejší ředitel závodu ing. Klíma. Je tedy na světě alespoň dvojník našeho modelu.