Řadu let jsem na průmyslovce strávila v kabinetě v přízemí levého křídla. Kabinet v těch místech údajně stále ještě je, ale prý byl při rekonstrukci přestavěn a zvětšila se jeho plocha. Na počátku 80. let nás tam pobývalo sedm. Jako nováček jsem vyfasovala stůl a židli, která se téměř dotýkala umyvadla, seděla jsem v cestě ostatním a komplikovala provoz. Složení osazenstva kabinetu se různě měnilo, přátelská atmosféra zůstávala. Vzpomínám na Slávku Váňovou, Milenu Krhutovou, Dášu Přidalovou, Františku (Inku) Pokornou, Hanu Bonkovou, Viléma Diáka, později na Drahušku Šturmovou. O přestávkách a ve volných hodinách jsme debatovali o výuce, lomili rukama nad studenty, kteří své studijní povinnosti nebrali moc vážně, hodně jsme žili kulturou, doporučovali jsme si vzájemně filmy, divadelní představení a knihy, mnohé – zvláště ty těžko sehnatelné – jsme si půjčovali.

Vysoký počet pedagogů na metr čtvereční byl tehdy na průmyslovce způsoben tím, že třídy doslova praskaly ve švech. V době mého nástupu měla průmyslovka i dislokované pracoviště, jezdili jsme učit do jedné z budov základní školy v Radvanicích. Ve Vítkovicích studenty strojních oborů, silnoproudu a slaboproudu v denním studiu střídali odpoledne tzv. dálkaři, rekrutovali se z řad zaměstnanců Vítkovických železáren, kteří si potřebovali doplnit středoškolské vzdělání. Skladba dálkařských tříd byla co do věku rozmanitá, od čerstvých absolventů učňovských oborů až po čtyřicátníky ostřílené praxí.