Příspěvek Doc. PhDr. Ivany Gejgušové Ph.D., vyučující českého jazyka, německého jazyka a výchovné poradkyně 1980 – 2000.

Na Stření průmyslové škole v Ostravě-Vítkovicích jsem učila v letech 1980 až 2000. Už je to docela dlouho, ale mnohé vzpomínky zůstaly v paměti.

Vzpomínka první…grandiózní vstup

Na průmyslovku jsem nastoupila hned po skončení vysokoškolských studií, šlo o moje první pracovní místo. Podle domluvy jsem do školy dorazila v takzvaném přípravném týdnu. Vešla jsem do budovy a zhruba v polovině vstupního schodiště mě zastavilo nekompromisní zvolání.: „Stůj! Kam jdeš?“ A ze své kukaně za mnou vyrazil pan školník. Přestože jsem špitla, že tu nastupuji do práce, pokračoval dál v tykání a přidal další dotaz: „Co tu budeš dělat?“ „Učit“, hlesla jsem a byla jsem mávnutím ruky poslána do útrob školy. Pan školník si mě pletl se studenty i nadále, ale postupně jsme se to oba naučili vnímat s úsměvem.

Vzpomínka druhá…kabinetní

Řadu let jsem na průmyslovce strávila v kabinetě v přízemí levého křídla. Kabinet v těch místech údajně stále ještě je, ale prý byl při rekonstrukci přestavěn a zvětšila se jeho plocha. Na počátku 80. let nás tam pobývalo sedm. Jako nováček jsem vyfasovala stůl a židli, která se téměř dotýkala umyvadla, seděla jsem v cestě ostatním a komplikovala provoz. Složení osazenstva kabinetu se různě měnilo, přátelská atmosféra zůstávala. Vzpomínám na Slávku Váňovou, Milenu Krhutovou, Dášu Přidalovou, Františku (Inku) Pokornou, Hanu Bonkovou, Viléma Diáka, později na Drahušku Šturmovou. O přestávkách a ve volných hodinách jsme debatovali o výuce, lomili rukama nad studenty, kteří své studijní povinnosti nebrali moc vážně, hodně jsme žili kulturou, doporučovali jsme si vzájemně filmy, divadelní představení a knihy, mnohé – zvláště ty těžko sehnatelné – jsme si půjčovali.

Vysoký počet pedagogů na metr čtvereční byl tehdy na průmyslovce způsoben tím, že třídy doslova praskaly ve švech. V době mého nástupu měla průmyslovka i dislokované pracoviště, jezdili jsme učit do jedné z budov základní školy v Radvanicích. Ve Vítkovicích studenty strojních oborů, silnoproudu a slaboproudu v denním studiu střídali odpoledne tzv. dálkaři, rekrutovali se z řad zaměstnanců Vítkovických železáren, kteří si potřebovali doplnit středoškolské vzdělání. Skladba dálkařských tříd byla co do věku rozmanitá, od čerstvých absolventů učňovských oborů až po čtyřicátníky ostřílené praxí.

Vzpomínka třetí…nostalgická

Za těch čtyřicet let od mého nástupu se ve škole mnohé změnilo, i řady mých tehdejších kolegů prořídly. Když čtu nebo slyším o potřebných inovacích ve školství, v souvislosti s češtinou o nutnosti rozvíjet čtenářskou gramotnost, pracovat s uměleckým i věcným textem, vidím před sebou Pavlu Přecechtělovou. V prvních letech jsem se s ní ve škole míjela, po mém nástupu byla na mateřské dovolené, pak jsem zase já pečovala o syna, až od roku 1985 jsme učily souběžně. Využívala jsem všech možností, abych s ní mohla debatovat o tom, jak učit, abych jen nezasypávala studenty fakty, ale abych je vedla k přemýšlení. V každé generaci učitelů jsou zastoupeny osobnosti, které prostě vědí, jak na to. Snad jsem od ní alespoň něco pochytila.

Vzpomínka čtvrtá…Ne, dost, konec vzpomínání!

Zengrovko, školo průmyslová,

přejí Ti dobrý vstup do další stovky let! Přeji Tobě i nám všem, aby se pod tvou střechou setkávali učitelé, které baví učit, a studenti, které baví studovat a kteří se nebojí technických oborů. Na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století tu studoval dálkově strojařinu můj otec, já jsem se mihla historií školy jako pedagog. Třeba k Tobě jednou zamíří i některé z mých vnoučat. Uvítám to. Vzdělaných techniků není nikdy dost a naše společnost je potřebuje.

Srdečně Ivana Gejgušová