Rodinná tradice, zdá se, hraje jakousi roli dodnes. Na průmyslovku nastoupila a absolvovala ji, i moje dcera. Oba její synové také absolvovali Vítkovickou průmyslovku. Znamená to tedy, že na této škole absolvovaly již čtyři pokolení z našeho rodu. Vztah ke škole je patrný z obrázku. A to nepočítám další vztahy členů rodiny: rodičovský (funkce ve sdružení rodičů a přátel školy) a profesní (účetní).

Když se zamýšlím nad tím, co mi průmyslovka dala, napadne mě jako první „způsob myšlení“. Dnes je to snad školní výbava každého pedagoga, ale já si dodnes vzpomínám, že při konstrukčních pracích předmětu Části strojů jsme museli konstrukci nejen vymyslit, ale hlavně umět ji zdůvodnit a obhájit před různými námitkami. Při vyučování různých technických předmětů se na tabuli objevila spousta vzorců, které jsme si museli zapamatovat, nebo alespoň vyhledat a správně použít. U mě to fungovalo tak, že jsem se s formálně vyjádřenou závislostí, tedy se vzorcem, potřeboval sžít, nebo nějak vnitřně ztotožnit. Pakliže to nastalo, snad jsem si vzorec i zapamatoval. Totéž platilo o vyvození závislostí v nových jasně definovaných souvislostech. A myslím si, že mi to zůstalo dodnes. Musím však přiznat, že většina těchto postupů se opírá o cit, nebo nějakou vnitřní intuici.

Během studia na průmyslovce jsem vyráběl různé modely (indukční pec, autojeřáb). Také jsem se začal zajímat o radiotechnické konstrukce. Vyrobil jsem například televizor s použitím 17cm oscilografické obrazovky (nutno poznamenat, že v té době televizory nebyly v mnoha domácnostech), nebo magnetofon. To ovlivnilo moje další směřování: nastoupil jsem na vysokou školu dost odlišného zaměření. Po strojní průmyslovce jsem začal studovat fakultu radiotechniky.

Jak velký kredit tehdy měla Vítkovická průmyslovka, dokumentuje jedna příhoda. Dělal jsem přijímací zkoušky na vysokou školu. Dostal jsem se shodou okolností ke kantorovi, který, na fakultě přednášel strojírenskou technologii. První otázku, kterou mi dal, bylo, odkud jsem a jakou střední školu jsem dělal. Když jsem odpověděl, že průmyslovou školu ve Vítkovicích, řekl, že nemá další otázky a že jsem přijat.

Ještě jedna vzpomínka ze školních let, která se mi vryla do paměti. Na chodbách byly vystaveny různé mechanizmy a zařízení, které jíž v té době představovaly historii. Byl mezi nimi úhlový převod, který nepoužíval ozubená kola. Ten mechanizmus jsem zrekonstruoval a na 3D tiskárně vytiskl. Je k dispozici na internetu.