Je mi velkou ctí, že jsem byl požádán, abych jako jeden z absolventů napsal příspěvek do almanachu SPŠ Zengrova, neboť jde o školu, která se významně podepsala na tom, kým dnes jsem, o školu, jež se kdysi dávno na několik perných let stala bezpečným a chápajícím přístavištěm mladého chlapce, odmítajícího zásadně jakékoliv technické vzdělání, chlapce, jenž nastoupil maje na očích klapky, pro něž se mu vůbec nedařilo pochopit, jakého štěstí se mu dostalo.

Jistě, právě takto mé studium na „Zengrovce“ začalo. Omlouvám se předem, pokud bude následující text příliš sentimentální pro někoho nezúčastněného, chladného k studijním zážitkům, zdvihům a pádům jistého dávného absolventa, já ale píši tyto řádky s úsměvem na rtech, pln směsice pocitů, upozorňujících mne na krásné zážitky z dospívání, ale rovněž na fakt, že ony časy navěky zavál čas, nevratně, stejně jako některé z lidí, na něž si nyní vzpomínám, ale nikdy už je nebudu moci potkat. Nakonec zbude po všem jen vzpomínka, naštěstí krásná.

„Čím více mne osud bije, čím sebevíc mne ranní, tím více plápolám.“ Díky Michelangelovi za chytrá slova, perfektně vystihující můj tehdejší život. Po mnoha neúspěších jsem kdysi zakotvil na pro mne nejméně pravděpodobném oboru, Technickém lyceu. Vůbec mi nedocházelo, do čeho jdu, chtěl jsem přece na konzervatoř. Náhle jsem se ocitl v kolektivu studentů, již byli zcela jinak zaměřeni, přišly první hodiny fyziky, chemie, matematiky a mi došlo – spadla klec. Hnalo se mi hlavou, že buď v sobě najdu netušený talent, nebo se se zlou potáži.

Musím říci, že jsem v sobě cosi našel… Z matematiky, chemie a fyziky jsem prolézal na tři, hrdě se k této známce hlásím, neboť naprosto trvám na skutečnosti, že mí přátelé, jedničkáři z porubských gymnázií nebyli schopni vypočítat řadu příkladů, které jsme ve fyzice či matematice s přehledem ovládali. Dobře, dobře… Nenašel jsem v sobě matematického génia, ačkoliv jsme měli perfektní vyučující, na niž vskutku rádi na našich studijních srazech vzpomínáme. Měla velmi vysoké nároky, avšak nikdy nás nenechala padnout hluboko do beznaděje, ani u maturity, za což jí patří mé velké díky. Díky jí za lidský přístup a přísnost.

Ale pryč od vzpomínek na mé nedokonalosti, jelikož se mi povedl doslova husarský kousek. Na průmyslové škole jsem získal tak skvělé vyučující humanitních předmětů, že jsem ani druhý rok, přes úspěšně složené přijímací zkoušky na konzervatoř, nezaváhal a na škole zůstal. Nemohl jsem si přát krásnější hodiny dějepisu a literatury, plné příběhů, v podání skvělé vyučující a vypravěčky v jedné osobě. Náhoda neexistuje, neboť je to pouze převlečený osud, tak se na průmyslové škole začal formovat další vyučující českého jazyka a literatury. Děkuji mnohokrát za vše.

Čas šel kupředu a cestu mi zkřížila jedna velmi důležitá dáma. Tahle náročná paní si mne tak omotala kolem prstu, že jsem si začal uvědomovat, jak podstatné je pro nás všechny porozumění. Došlo mi, že by bylo krásné v profesním životě rozvíjet komunikaci mezi lidmi, otevírat jim nové obzory či možnosti uplatnění i za hranicemi České republiky. Vzpomínám na společné studijní zájezdy do Německa, na nové přátele, na hostitelskou rodinu, jednoduše na všechny a hlavně na paní němčinářku, která mi je rovněž dodnes profesním vzorem. Děkuji.

Co se tím vším snažím říci? Škola je zvláštní instituce, netvoří ji pouze budova, stěny, místnosti, ale především lidé v ní. Já měl to obrovské štěstí, dodnes jsem o tom přesvědčen, jako ostatně každý student, že jsem svou milovanou průmyslovku navštěvoval v době jejího velkého rozkvětu. Naučila mne toho mnoho, zabránila mi, abych se stal jednostranným člověkem bez rozhledu, strhla mi klapky z očí a naučila mne, vnímat krásu umění i techniky. Dodnes mi poskočí srdce, když jedu kolem té budovy mého dospívání a v dálce se rýsují okna naší třídy.

Takže, milá školo, děkuji Ti za všechno, za perfektní přípravu na humanitně zaměřenou univerzitu, kterou mi mohl závidět leckterý gymnazista. Díky za to, že jsi mne naučila pracovat v archivech, tvořit odborný text, že jsi mi dala základy pro mou budoucí vědeckou práci, že jsi rozvíjela i tu část mé osobnosti, jíž bych jinak nechal zakrnět. Děkuji Ti, že jsem s Tebou mohl poznat nová místa v cizině, neznámé lidi a města.

Nyní již zbývá jen jedno, to poslední. Chci Ti popřát dalších úspěšných sto let, abys získávala nové skvělé kantory, silné osobnosti, jako jsi mívala za mých časů. Přeji Ti, aby si Tě vyvolilo dost chytrých studentů a Technické lyceum se jednou mohlo znovu otevřít. Držím pěsti a vzpomínám jen v dobrém.