V roce 1953 jsem ukončil 4. třídu měšťanky a společně s rodiči přemýšlel, na jakou školu půjdu dále. Nakonec jsme se rozhodli pro gymnázium, když do něj chodil i můj bratr Mirek a vchod byl přímo naproti vchodu našeho domu na Gebauerové ulici. Tedy naši podali žádost na gymnázium. Bohužel byla zamítnutá, že jsme úřednická rodina a že přednost mají děti z dělnických rodin. Bylo mi doporučeno, abych se zapsal na Hornické učiliště, kde bych si vylepšil svůj „kádrový profil“. Fárat se mi samozřejmě nechtělo, a tak jsem se přihlásil do Učiliště spojů v Ostravě-Mariánských Horách. Našim to ale nedalo, a tak moje mamka zašla za ředitelem Vyšší průmyslové školy (VPŠ) v Ostravě-Vítkovicích, zda by mne nepřijali. Ředitel Ing. Josef Beneš byl dobrý člověk a souhlasil, když řekl, že stejně po 1. ročníku mnozí žáci odejdou ať už k vůli prospěchu nebo na jinou průmyslovou školu blíže jejich bydliště (byli tam žáci z Třince, Karviné – kde byla též průmyslová škola).

S měsíčním zpožděním jsem nastoupil do nově vytvořené VPŠ Energetické, která měla vychovat techniky do elektráren a výrobních závodů, kterých bylo na Ostravsku a v okolí dosti. Další zajímavostí našeho 1. ročníku bylo, že jsme byli poslední ročník se 4 třídami měšťanky, zatímco současně s námi nastoupili žáci z 3. ročníku měšťanky, kterým samozřejmě učivo 4. ročníku chybělo, a proto měli krušné začátky studia. Kantoři na to nebrali vůbec žádný ohled.

Další perlička z mého studia: V prvním ročníku jsme měli třídního profesora Ing. Alexandra Kaminského, který byl na žáky velmi nepříjemný. Jezdil do školy na motocyklu, a tak mu občas žáci vypustili duše (zřejmě kvůli přidělené špatné známce) a někdy i vzali ventilky, takže musil domů tramvají. To se ale změnilo v druhé třídě, kdy jsme jako třídního dostali profesora Ing. Ferdinanda Vysoudila známého jako „Ferda“. Učil nás předměty parní kotle a parní turbíny. Měl už těsně před důchodem, a tak mu někdy chyběla slova při výkladu předmětu. S oblibou nám vysvětloval postup sdílení tepla do kapalin „jak stará Blažková vařila kafe“, a místo technických termínů říkal mnohdy „toťkaj toto“. Měli jsme ho ale rádi (pokud nezkoušel) pro jeho zvláštní povahu a vzhled. Chodil v pracovním plášti s jedním rukávem níže a vázankou převislou přes svetr, kulaté brýle a fousek „štětku“ pod nosem. I zkoušení bylo svérázné. Pozval si na stupínek vždy 4 až 5 žáků najednou, dal stejnou otázku každému, a kdo nevěděl odpověď, tak si šel pro Žákovskou knížku a pro pětku. I já jsem tak vyfasoval celkem tři pětky, ale mamince jsem řekl, že to ještě nic neznamená. Nechtěla mi věřit. A to prý ještě dříve dával i šestky až osmičky, až mu to ředitel školy zakázal. Na setkání s rodiči, kam byla maminka též pozvána, měla obavy, jak dopadnu. Nejprve „Ferda“ s rodiči hledal ve škole volnou třídu, takže s ním musili pobíhat po škole do poschodí a pak zase do přízemí, než něco vhodného našel. Pak po dotazu na mě jí řekl: o něj se nestarejte, ten je dobrý. Měl ještě jednu specialitu: když někdo vyrušoval mluvením, tak ho odsoudil ke stání v rohu učebny po celou hodinu. Postižení byli většinou třídní „esa“, kteří se ve vyučovací hodině bavili. Když někdy přišel do třídy naštvaný hned na začátku hodiny, tak zavelel: „Rohoví žebráci do kouta!“ a ti už věděli, co mají dělat.

Další příhoda s „Ferdou“. Začátkem roku jsme obvykle šli na 14 dní na řepnou brigádu. Moc se nám ale nechtělo stále dělat, a tak jsme se i ulejvali. Přišel k nám předseda státního statku, kde jsme pracovali, a nadával nám do lenochů, že jsme si nevydělali ani na jídlo, co nám dávají. „Ferda“ se na něho naštval a žádal, aby se přeměřilo pole, z kterého jsme už řepu sklidili. Agronom to přeměřoval celé dopoledne. Pak žádal, aby se vyčíslila naše práce v penězích. Potom se zjistilo, že jsme si vydělali nejen na jídlo, ale každému patřilo ještě 400,- Kčs, které „Ferda“ požadoval vyplatit. A tak jsme měli peníze na pozdější školní výlet s ním. Předseda toho zřejmě dosti litoval.

Ještě jedna příhoda z konce třetího ročníku před rozdáním vysvědčení. Něčím jsme „Ferdu“ naštvali, a tak nás nechal ten poslední den „po škole“ a že do té doby nedostaneme vysvědčení, až on uzná za vhodné. Všichni studenti už šli domů, jen my tam smutně tvrdli. Pak přišel profesor Hlobil a divil se, že tam ještě jsme. Tak jsme mu řekli, že nevíme, proč nám ještě třídní nedal vysvědčení. On šel na sekretariát a vysvědčení nám rozdal. Už jsme se radovali, jak jsme na „Ferdu“ vyzráli, a chtěli jít domů, když jsme ho viděli scházet z druhého poschodí, kde měl kabinet, po hlavních schodech k nám do přízemí. Šli jsme tiše jako myšky po vedlejších schodech nahoru do 1. poschodí, a když jsme ho viděli, jak jde do naší třídy, která byla až na konci chodby v přízemí, tak jsme se s huronským křikem řítili po hlavních schodech zase dolů a ven ze školy. Když nás „Ferda“ z konce chodby zahlédl, křičel, ať se okamžitě vrátíme, ale my už byli venku. Začátkem příštího školního roku jsme se obávali, že si to s námi vyřídí, ale dávno na to zapomněl.